• * 15. 8. 1910, Mrákov u Domažlic
• † 2. 5. 1972, Plzeň

Jan Wenig studoval nejprve na fakultě architektury a pozemního inženýrství ČVUT v Praze (1928 – 1930), odtud přešel na AVU (1930 – 1936, ateliéry J. Loukoty aj. Obrovského), od r. 1939 pedagogicky působí jako profesor výtvarné výchovy na gymnáziích a učitelském ústavu v Plzni. Spolu s Františkem Kolihou vytvořili na plzeňské reálce prostředí, které bylo „v Plzni k soudobým výtvarným proudům nejvstřícnější ze všech středoškolských působišť. Významně napomáhalo prosazení moderního pohledu na umění i poučení o kubistických přístupech“ (B. Losenický). Od r. 1948 byl předsedou Sdružení západočeských výtvarných umělců. V téže a později i jiných funkcích pracoval v nově vzniklém krajském středisku SČVU v Plzni. Od r. 1963 působil jako docent výtvarné výchovy na PF v Plzni, kromě pedagogické práce se věnoval i teoretické činnosti, psal texty do katalogů, spolupracoval s deníky a rozhlasem. V letech 1962 – 1969 byl členem tvůrčí skupiny Kontakt.
Wenigova tvorba je od počátku založena konstruktivně, v závěru studií se projevuje vliv Cézannova díla, k němuž jej přitahoval důraz na výtvarný řád. V duchu doznívajícího civilismu je mu blízké téma periferie či specifická atmosféra divadelního a cirkusového prostředí ztvárněná (pro české umění charakteristickými) výrazovými prostředky civilistní poetiky a primitivismu, s nimiž souvisí i Wenigovi vnitřně blízká pročištěnost plochy a formy. Od 40. let se prosazuje snaha zpřehlednit obrazový prostor zřetelnější konstruktivní organizací. Wenig se přiklání k tehdy již aktuálně odeznělé, výtvarně a esteticky však dosud přitažlivé a v regionálním prostředí svým způsobem dosud avantgardní morfologii a skladebnosti kubismu. Jan Wenig pracuje s kubistickým tvaroslovím v neoklasicistní formulaci, jeho konstruktivní charakter je mu prostředkem pročištěné, harmonické definice prostoru a tvaru. Nesleduje prostorotvorné principy kubismu, nýbrž spojuje konstruktivní kubistickou morfologii s infinitivním prázdným prostorem a dematerializující, jemně tónovanou monochromní barevností, jež má hluboce harmonický účin. Zůstává přitom věrný osvojené tematice, současně se inspiruje literárním postavami (Rimbaudovi poutníci, 1964), a étosem biblických postav a témat (Biblický jezdec I a II, 1969, Máří Magdaléna, 1969). Obraz Akrobat z Artotéky města Plzně je syntetickým výrazem Wenigova tvůrčího vývoje.

Vystavoval samostatně v r. 1960 v Praze, řadu samostatných výstav měl v Plzni a na Plzeňsku, účastnil se kolektivních, zejm. členských výstav SZVU a SČVU, se skupinou Kontakt vystavoval v r. 1963 – 1969 v Plzni a v r. 1969 v NSR. Jan Wenig byl významným autorem výstavy Ohlasy kubismu v Plzni (GmP, 2001, katalog).