• * 26. 2. 1964, Plzeň

V letech 1979 – 1983 studoval na SUPŠ v Karlových Varech, poté na PF v Plzni, obor výtvarná výchova (1985 – 1990). Od r. 1994 působí jako pedagog na katedře výtvarné kultury PF ZČU v Plzni, od 1998 rovněž jako pedagog na SSUPŠ-Zámeček v Plzni a nyní současně i na ÚUD ZČU v Plzni. Od r. 2001 je členem plzeňské výtvarné skupiny P89 (viz zde, K. Frauknecht).
Stanislav Poláček si během studií vytvořil figurálně zaměřený expresivní projev, který na počátku 90. let transformoval do kultivovaného expresivního přednesu dynamických přírodních sil a biomorfního tvarosloví. V této fázi se již ohlašují intelektuální tendence, jež později podrobí expresivní, organický formální jazyk a spontánní malířské gesto spekulativním intervencím. Tento vývoj posílí zprvu experimentální, záhy zrale definovaná práce s digitálními médii. Organické formy, ikonograficky zastupující vitální síly, podrobuje umělec prostřednictvím digitální techniky tvarové a kompoziční transformaci podle systematicky uplatňovaného principu symetrie. Ta jim vnucuje charakter strnulých magických ikon, jejichž genezi lze, přes ikonopis východního křesťanství a obrazy předků v řadě kultur, vystopovat až k archaickým čínským bronzům tao-tie. Takto manipulované obrazy nabývají technickým přenosem na plátno identitu závěsného obrazu, do něhož umělec zpětně zasahuje malbou či plošnou aplikací fólie. Uvedený princip Stanislav Poláček přísně a důsledně formuloval v bílých sádrových reliéfech, jejichž abstraktní plasticita je založena na symetrickém sebevztažení tvaru ve vertikální i horizontální ose. Výsledkem jsou precizní novotvary, zcela vzdálené někdejším figurativně-expresivním východiskům, z nichž ovšem zůstala zachována vitalistická ikonografie. Její významovost, dříve subjektivní a konkretizovaná, má však nyní abstraktní, univerzální povahu. Neobvyklá vizualita Poláčkových prací má do určité míry novosecesní povahu ve smyslu nikoli poklesle dekorativním, nýbrž s plným významem původních vitalistických konceptů secese i její ornamentalistické estetické koncepce. Tuto polohu reprezentují i obě práce získané do Artotéky města Plzně.

Vystavuje od počátku 90. let, v Plzni a na Plzeňsku zprvu s kolegy, od r. 1994 i samostatně. Zúčastnil se významných výstavních projektů Od záchvěvu k erupci. Karel Frauknecht a dynamická malba v Plzni (GmP, 2004, katalog) a Zření. Miroslav Tázler a meditativně-lyrické tendence v plzeňské tvorbě (GmP, 2006, katalog).