• * 9. 8. 1968, Plzeň

Antonín Mužík, získal výtvarnou průpravu jako čistý autodidakt, nikdy se systematicky neškolil, vrozené výtvarné nadání rozvíjel samostatně. Podněty čerpal z tvorby osobností, jež mu byly v historii umění blízké, ale i přímo z vizuálního řádu přírody, který dokázal reflektovat se zostřenou vnímavostí a vrozenou citlivostí. Významný podíl má na Mužíkově formování hluboký zájem o humanitní sféru, vztah k hudbě (především ke klasické hudbě a menšinovým žánrům) četba poezie, filosofie… Mužík získal autentický vhled do kulturní problematiky, nepochybně proto tak osobitý a živý, že veškeré vzdělání čerpal z čisté, intenzivní vnímavosti provázené potřebou intelektuální reflexe.
Tvorba Antonína Mužíka se rozvíjí ve dvou samostatných liniích. Její významnou část tvoří precizní kopie, ale především autorské variace a parafráze starších děl evropského malířství; jedná se o práce boschovského a breughelovského rodu, nazírané ovšem z odstupu, ahistoricky, jako ideální médium a výrazový prostředek, s jehož pomocí autor formuluje groteskně–fantaskní podobu světa. Zájem o groteskní, specificky podvratné rysy, vybavené určitou poetickou funkcí, přiváděly Mužíka rovněž k českému symbolismu a dekadenci (zejm. Josef Panuška, Hanuš Schweiger, Karel Hlaváček). Prostřednictvím reprodukčních úkolů a tvůrčích variací si autor zároveň osvojoval potřebné technické znalosti a výtvarné zkušenosti (kopírováním starých mistrů se tak vlastně učil kresbě a malbě, podobně jako tomu bylo v minulosti); významnou roli tu hrála i určitá sebeidentifikace s groteskně-poetickým viděním světa. Své výtvarné vzdělání částečně profesionalizoval prací v restaurátorské sféře. Druhá linie Mužíkovy tvorby, kterou představují i práce získané do Artotéky města Plzně, představuje vlastní, plně emancipovaný výtvarný jazyk, citlivě reflektující ve velmi neokázalé meditaci stálé děje a mlčenlivé rysy přirozeného světa přírody. Východiskem tu byly spontánní kresebné záznamy elementárních přírodních jevů a dějů (rytmická existence trav, deště, pohyb větru). V křehké faktuře těchto kresebných záznamů je autentickým způsobem zachycen zvláštní vztah mezi daným fenoménem a senzitivitou subjektu.

Svoji tvorbu (přírodou inspirované abstraktní kresby) představil poprvé samostatně v Plzni ve Francouzské alianci v polovině 90. let, v r. 2004 a 2006 prezentoval v klubovém prostředí plzeňských kaváren onu groteskně symbolistní polohu své práce. V r. 2006 se zúčastnil výstavy Zření. Miroslav Tázler a meditativně-lyrické tendence v plzeňské tvorbě (GmP, 2006, katalog).